(+420) 223 003 031 advokati@helenachaloupkova.cz

Spor kolektivního správce a provozovatele kabelové televize

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25.1. 2017  ve věci C‑367/15, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU,  v řízení Stowarzyszenie „Oławska Telewizja Kablowa“  (OTK) proti Stowarzyszenie Filmowców Polskich,

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 13 směrnice 2004/48 vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, podle níž si může poškozený nositel práv duševního vlastnictví zvolit, že bude od osoby, která toto právo porušila, požadovat buď náhradu škody, kterou utrpěl, s přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu dvojnásobku, či v případě zaviněného porušení trojnásobku příslušné odměny, která by mu musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by musel prokazovat skutečnou škodu a příčinnou souvislost mezi událostí, z níž pramení toto porušení, a utrpěnou škodou.

Soud k tomu říká:

  1.  Článek 13 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2004/48 musí být  vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby taková vnitrostátní právní úprava,  stanovila, že nositel majetkových autorských práv, jež byla porušena, může od osoby, která tato práva porušila, požadovat náhradu škody, která mu byla způsobena, prostřednictvím platby dvojnásobku hypotetického poplatku.
  2. Tento výklad nemůže zpochybnit skutečnost, že zaprvé odškodnění vypočítané na základě dvojnásobku hypotetického poplatku není přímo úměrné škodě, kterou poškozený skutečně utrpěl. Tato charakteristika je totiž inherentní každému paušálnímu odškodnění, podobně jako je tomu v případě náhrady škody výslovně upravené v čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2004/48.  Zadruhé není uvedený výklad zpochybněn ani skutečností, že cílem směrnice 2004/48,  není zavést povinnost stanovit náhradu škody jako trest.
  3.   Pouhá platba hypotetického poplatku v případě porušení práva duševního vlastnictví nemá zaručit odškodnění celé skutečně utrpěné škody, jelikož platba tohoto poplatku by sama o sobě nezajistila ani náhradu případných nákladů souvisejících se zjištěním a určením případných porušení práva,  ani náhradu případné nemajetkové újmy, ani platbu úroků z dlužných částek.
  4.       Jistěže nelze vyloučit, že ve výjimečných případech náhrada škody vypočítané na základě dvojnásobku hypotetického poplatku tak jednoznačně a významně přesáhne skutečně utrpěnou škodu, že by návrh v tomto smyslu mohl představovat zneužití práva zakázané čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/48.
  5. Pokud jde  o argument, podle něhož poškozený, jelikož může sám vyčíslit náhradu škody na základě dvojnásobku hypotetického poplatku, již nemusí dále prokazovat příčinnou souvislost mezi událostí vedoucí ke vzniku škody a utrpěnou škodou, je třeba konstatovat, že tento argument spočívá v příliš úzkém výkladu pojmu „příčinná souvislost“, podle něhož by musel poškozený nositel práv prokázat příčinnou souvislost nejen mezi touto událostí a utrpěnou škodou, ale rovněž přesnou výší, jíž tato škoda dosahuje. Takový výklad je přitom neslučitelný se samotnou myšlenkou paušálního stanovení náhrady škody, a tedy s čl. 13 odst. 1 druhým pododstavcem písm. b) směrnice 2004/48, který tento druh odškodnění umožňuje.

Závěr Soudního dvora EU:

Článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, podle níž může poškozený nositel autorských práv požadovat od osoby, která tato práva porušila, buď náhradu škody, kterou utrpěl, s přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu dvojnásobku příslušné odměny, která by mu musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by tento nositel musel prokazovat skutečnou škodu.

Svoboda projevu a kritika úředníků

Evropský soud pro Lidská práva (ESLP) ve svém rozsudku z 15.7. 2016  ve věci č. 1799/07 Ziembiński proti Polsku (č.2)  vyslovil závěr, že odsouzením novináře v trestním řízení za urážku v souvislosti se zveřejněním kritického článku používajícího posměšné výrazy o starostovi a úřednících místní samosprávy došlo k porušení svobody projevu.

O co šlo?

V  týdeníku „Komu i Czemu“, byl v srpnu 2004 zveřejněn článek s názvem „Elegantně zabalené lejno“. Obsahem článku byla kritika starosty a úředníků místní samosprávy za projekt křepelčí farmy, jehož cílem mělo být snížení vysoké nezaměstnanosti v regionu. Novinový článek označoval starostu a dva úředníky, kteří tento projekt připravovali, posměšnými výrazy jako „hlupák“, „nedůvtipný šéf“, „přiblblý úředník“, „pozér“ a „populista“. Starosta a úředníci podali v reakci na článek proti stěžovateli soukromou obžalobu pro urážku.  Příslušný soud shledal šéfredaktora vinným z trestného činu urážky spáchané prostřednictvím sdělovacích prostředků a uložil mu peněžitý trest ve výši 10 000 zlotých (2 630 eur). Vyšší soudy rozsudek potvrdily.

ESLP  odkázal na  ustálenou judikaturu týkající se kritiky politiků a dalších osob. Přičemž připustil, že úřední osoby  (stejně tak úředníci místní samosprávy) nevystavují samy sebe přísné kontrole každého svého slova či jednání v takovém rozsahu jako právě politici ( viz Janowski proti Polsku). Zároveň uvedl, že při hodnocení, zda stěžovatel překročil míru přijatelné kritiky, je třeba přihlédnout ke kontextu a cíli celého textu, jakož i k jeho satirické a ironické povaze. Podle Soudu vnitrostátní soudy tyto aspekty předmětného článku dostatečně nezohlednily, přičemž zmíněné výrazy použité v celkovém kontextu článku se pohybovaly v mezích přijatelné nadsázky. Satira je formou uměleckého projevu a společenské kritiky, pro kterou jsou právě nadsázka a přehánění neodmyslitelné a která přirozeně může provokovat (Mamère proti Francii, č. 12697/03, rozsudek ze dne listopadu 2006, § 25).  Pokud jde o hodnocení přiměřenosti zásahu, uvádí Soud, že je nutné vzít v úvahu i povahu a  závažnost trestu.  Podle Soudu využití trestněprávních sankcí v případech urážky není samo o sobě nepřiměřené, je však nutné hodnotit povahu a závažnost uložených trestů, neboť nesmí odrazovat tisk a jiné subjekty od účasti na veřejné debatě o otázkách veřejného zájmu.

Více: viz  Zpravodaj č. 4/2016 (Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP) – portál justice.cz

nebo přímo na ESLP

Spor o zaplacení poplatků z autorského práva a práv s ním souvisejících

Ve věci C‑117/15   Soudního dvora EU z 31.5. 2016

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Reha Training Gesellschaft für Sport- und Unfallrehabilitation mbH (dále jen „Reha Training“), která provozuje rehabilitační centrum, a sdružením Gesellschaft für musikalische Aufführungs- und mechanische Vervielfältigungsrechte eV (GEMA), které je v Německu pověřeno kolektivní správou autorských práv v oblasti hudby, v němž jde o to, že společnost Reha Training odmítla požadavek uvedeného sdružení na zaplacení poplatků z autorského práva a práv s ním souvisejících za zpřístupnění chráněných děl v prostorách této společnosti.

V takové věci, jako je věc v původním řízení, v níž je tvrzeno, že šířením televizního vysílání prostřednictvím televizních přijímačů, které byly provozovatelem rehabilitačního centra umístěny v jeho prostorách, jsou dotčena autorská práva a s nimi související práva velkého počtu zúčastněných, zejména skladatelů, textařů a hudebních vydavatelů, ale také výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a autorů mluvených děl, jakož i jejich vydavatelství, je třeba otázku, zda taková situace představuje „sdělování veřejnosti“, posuzovat z hlediska jak čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, tak čl. 8 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem, a to podle stejných výkladových kritérií. Tato dvě ustanovení musí být dále vykládána v tom smyslu, že se v případě takového šíření jedná o „sdělování veřejnosti“.

Postup soudu při formulační úpravě petitu navržené omluvy za nekalosoutěžní jednání

Rozsudek ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010

Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení § 155 odst. 1 OSŘ ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Soud může upravit znění navržené omluvy za nekalosoutěžní jednání tak, aby odpovídala prokázanému závadnému jednání žalovaného a smyslu institutu omluvy jako takovému. Může tedy vypustit určité slovní spojení či celou větu či znění omluvy zkonkretizovat.

 

pdf-ikona-3

Stáhnout přílohu